Vynález přenosu dat, historie rádia a radioamatérů,
se zvláštním zřetelem na historii radioamatérství na Královédvorsku
Všechny informace zde uváděné jsou bez záruky, je to pracovní verze ve fázi ověřování informací. Přestože řada skutečností v historii není veselá, pokouším se podat ji vesele. Pokud není uvedeno jinak, obrázky u článků jsou výstřižky z dobové literatury nebo staré fotografie z mého archivu.
73s Beda, OK1FXX
Průkopnické doby přenosu informací
Říká se, že před vynalezím rozhlasu a televize se zprávy šířily velmi pomalu.
Není to pravda, šířily se velmi rychle. Zapomnělo se na drbny. Ilustrační foto Jan Pen.
Přenos informací po drátu
Pro začátek kontrolní otázka:
Petrolejka nebo přenos informací po drátě - co bylo dřív?
Telegrafie
Telegrafie (z řeckých slov tele = daleký a grafein = psát) je telekomunikační metoda umožňující přenést obsah textových zpráv (telegramů) na velkou vzdálenost. Za počátky telegrafie lze považovat dopravování velmi jednoduchých zpráv pomocí bubnů (tam-tamy), kouřových signálů apod.
První optický telegraf představil Robert Hook Londýnské královské společnosti (Royal Society) na jedné z přednášek v roce 1684. Předvedl posluchačům zařízení ve tvaru dřevěné brány, s trojúhelníkovým terčem, posouvaným a natáčeným soustavou lan a kladek. Polohám trojúhelníku přiřadil písmena a číslice. Bylo tak možno signalizovat na dlouhou vzdálenost. Jeho myšlenka se ještě neujala.
O sto let později, v roce 1793 sestrojil po několika letech pokusů Francouz Claude Chappe semaforový telegraf. Systém se skládal z věží, na nichž byla na stožáru umístěna pohyblivá ramena. Kombinací natočení ramen bylo možno zakódovat 98 různých znaků. Věže byly postaveny na dohled a vzájemně si předávaly zprávy. Trasy tohoto telegrafu po Francii byly později dlouhé stovky kilometrů. Tento systém vydržel až do objevu elektrického telegrafu.
Semaforový telegraf bří Chappeů.
Již od roku 1795 se semaforové telegrafy rychle šířily. Mapa pokrytí Francie.
Anonymní článek v jednom skotském časopise popisoval už před rokem 1800, jak lze zasílat informace svazkem 26 drátů (pro každé písmeno jeden). K napájení byl požit Voltův sloup, jediný tehdy známý zdroj elektřiny (mimo statickou), vynalezený v letech 1795 - 1800. Od zdroje vedlo přes 26 spínačů (prvních telegrafních klíčů) 26 drátů k příjemci, který sledoval bublinky, vyvíjené v elektrolytu nad příslušným drátem pod proudem, ponořeným v elektrolytu - to byl zase pro změnu jediný známý účinek elektrického proudu. Vynález se však, asi pro složitost (množství drátů, neumělo se dělat izolaci, neexistovaly izolátory, ...) neujal.
První prakticky využitelný telegraf, založený na elektromagnetickém principu, sestrojil Carl Friedrich Gauss a Wilhelm Eduard Weber v roce 1833 v Mnichově.
První Gaus-Weberův telegraf, se kterým udělali QSO na 3 km.
Další typ vytvořili Sir Charles Wheatstone a William Fothergill Cooke v Anglii. Jejich systém využíval jako detektor zmagnetizované jehly vychylované proudem v blízkých vodičích. V roce 1839 byl tento systém poprvé použit na železnici.
V roce 1837 si Morse podává první patent na telegrafii, od roku 1838 se pak používá dodnes používaná abeceda.
Telegrafní klíč Morse/Vail, 1844. Exponát muzea telekomunikací v Seaatlu, USA. Foto Alfred Harrlell.
Dne 25. května 1844 odeslal americký malíř Samuel Morse zprávu z Washingtonu do Baltimoru (vzdálenost 64 km). Završil tak 12 let svých pokusů a vývoje a vytvořil Morseův telegraf s hodinovým strojem a zápisem na papírovou pásku - komunikační prostředek, který byl využíván dalších více než 100 let.
Pamětní deska k odeslání prvního telegramu. Text telegramu byl „What hath God wrought“ (tj. česky „Co to Bůh způsobil“).
Ááá, tady to máme v originále ... Klikněte na obrázek, až se mi bude chtít, bude tam celý první telegram.
V roce 1846 zavádí první telegrafní linku na našem území C.K. rakousko-uherská železnice na trati Vídeň - Brno, v roce 1847 ji prodlužuje až do Olomouce. V té době se používaly Bainovy zvonkové telegrafy s rychlostí přenosu 100 slov za hodiny. Za krátko, v roce 1952 bak byly nahrazeny moderními morseovými přístroji s přenosem 400 slov za hodinu. Tyto přístroje vydržely až do časů Československých státních drah a mnohde byly v provozu ještě v šedesátých letech dvacátého století.
Petrolejka
V haličských Karpatech již před několika sty lety lid vesnický dobýval petrolej z přirozených výtoků anebo z kopaných jam, užívaje ho k mazání vozů, ke svícení v v tukových (velrybí tuk) lampách, jako léku v chorobách kožních i jiných u lidí i dobytka atd. Rovněž v Americe již dávno před příchodem Evropanů v dnešní Pennsylvanii a Kanadě Indiáni užívali petrolej k účelům lékařským, i ještě dlouho potom prodávali spekulantí v lékárnách petrolej pod názvem »Seneca-Oil«. Avšak teprv okolo r. 1850 počala tam těžba na rozsáhlejším podkladě, když jednak se ukázalo, že hlubšími studněmi lze produkci značně zvětšiti, jednak nalezen způsob zužitkování produktů destillace.
V témž čase úplně nezávisle od amerických nálezů polský lékárník Łukasiewicz ve Lvově vykonal první pokusy s destillací petroleje z Borysłavě na pohoří Karpatském. To dalo počátek hornické těžbě a průmyslu petrolejovému v Evropě, později tak důležitému.
A až roku 1853 sestrojil Łukasiewicz petrolejovou lampu. Byla vyzkoušena nad lvovským operačním stolem. Američan Benjamin Silliman sestrojil roku 1855 petrolejovou lampu s nastavitelným knotem a cylindrem.
Takže se dá říct, že telegrafie byla dřív? Snad ano ...
Petrolejová lampa alias hurricane lamp. Doufám, že sem jednou Láďa, OK1ATQ přidá svoje vyprávění.
Telegrafie samozřejmě záhy začala využívat i armáda. Kresba A. R. Waud, zdroj týdeník HARPR's WEEKKLY, 24. ledna 1863.
Přenos telegrafních značek
Dávno před tím, než začal vysílat třeba rozhlas, fungovala ve Dvoře Králové nad Labem telegrafní stanice. Telegrafní úřad byl ve Dvoře zřízen 23. března 1867 a byl umístěn v domě č. p. 314 (dům je známý jako Květinová síň na dnešním náměstí Odboje u gymnázia). Pošta byla založena již 1. července 1836. První pošta ve Dvoře Králové byla umístěna v budově č. p. 106 vedle tehdejší lékárny u kostela (dnes Palackého ulice naproti Farnímu úřadu).
Podací lístek na telegram, odeslaný dne 1. září 1873 v 7 hodin a 05 minut z K. K. TELEGRAPHEN STATION KÖNIGINHOF (Císařsko-královská telegrafická stanice ve Dvoře Králové nad Labem) do Štětína za cenu dvou zlatek. Vlastivědné čtení Dvůr Králové nad Labem IV. řada, číslo 3.
Tehdejší telegrafní personál to neměl lehké, svědčí třeba dobový článek z Národních listů 25. 12. 1884.
Trochu předběhnu dobu, ale jinam se to snad nehodí, tak to dám sem. Ještě později byla pro poštu i telegraf a telefonní ústřednu přistavěna nová budova, postavené již přímo pro tyto účely v letech 1913 - 1914. V roce 1954 pak byl v budově pošty dobudován telefonní automat pro místní styk. Pošta na této adrese slouží dodnes.
Tak to je ona - královédvorská pošta. Zde od roku 1892 sídlí poštovní a telegrafní úřad ve Dvoře Králové nad Labem. Dobová pohlednice, foto okolo roku 1920.
Přenos hlasu
Naštěstí netrvalo dlouho a bylo možno využívat dalšího vynálezu, telefonu, jako ta paní na dalším obrázku. Obvykle je vynález telefonu přisuzován vynálezci jménem Alexander Graham Bell. Jeho první telefon byl sestrojen v Bostonu (USA) v roce 1876. Podle novějších údajů vynalezl telefon italský vynálezce Antonio Meucci už v roce 1849. Jeho prvenství bylo v červnu roku 2002 oficiálně potvrzeno například i kongresem Spojených států (Rezoluce 269). Podle dalších zdrojů vynalezl telefon i Philip Reis v roce 1860, ale jeho vynález pracoval na principu doteku velmi jemného kontaktu. Vysílač (mikrofon) byl vyroben z pivní bečky a tvarem připomínal lidské ucho. Přijímač (reproduktor) byl vyroben z pletací jehlice a krabice od doutníků. Tento telefon mohl skutečně přenášet lidský hlas ale velice zkresleně a muselo se do něj mluvit správnou hlasitostí, aby kontakt pracoval správně. Telefon lépe než hlas přenášel hudbu. První rozhovor učinil Reis z fyzikálního sálu školy, kde vyučoval fyziku do blízkého bytu svého přítele učitele zpěvu. Údajně měl mít tento obsah. „Koně nežerou okurkový salát“, zvolal Reis. „To vím už dávno, vy hňupe“, odpověděl kolega.
Pokud budeme za telefon považovat každé zařízení, schopné přenést hlas na velkou vzdálenost, je historie telefonu mnohem starší. První telefony pak byly čistě mechanickým zařízením.
Nejobvyklejší byl trubkový telefon. První známý popis je z roku 968, podle něhož čínský vynálezce Kung-Foo-Whing využil roury k hovoru na dálku. Trubkové telefony se dožily velkého rozšíření v lodní dopravě, kde umožnily relativně spolehlivé zvukové spojení oddělených částí lodi.
Dalším, byť spíše kratochvilným typem telefonu, je lankový telefon. Je tvořen dvěma membránami, spojenými napnutým provazem, nití nebo strunou. Chvění jedné membrány je strunou přenášeno na druhou membránu. Tento telefon si můžete vyrobit ze dvou plastových kelímků, když jejich dna propojíte několika metry niti.
V současné době je za objevitele telefonu považován Antonio Meucci. Jeho telefon byl poprvé předveden v New Yorku v roce 1860 a zpráva o něm byla publikována v místním italsky psaném tisku. V principu se jednalo o elektromagnetický mikrofon/sluchátko. Zvuk rozkmital membránu s permanentním magnetem v cívce, která převedla pohyb na elektrický proud. Ten pak byl přenesen dráty do stejného zařízení, které jej přeměnilo zpět na zvuk. Výhodou tohoto systému byla vysoká věrnost přenášeného zvuku, nevýhodou naopak nízká hlasitost a malý dosah. Neznalost angličtiny a nedostatek obchodního talentu zapříčinily, že Meucci nebyl schopen svůj vynález dovést do komerčně úspěšné podoby. Spor o prvenství vynálezu s Bellem byl odkládán až do Meucciho smrti, kdy byla kauza zrušena. Meucci byl uznán prvním vynálezcem telefonu kongresem USA až po více než sto letech, a to rezolucí 269 datovanou 11. června 2002.
Největším problémem dalšího vývoje telefonu byl vhodný mikrofon. Na jeho vývoji se neyávisle podílelo více lidí. V roce 1854 v časopise „L'Illustration de Paris“ publikoval francouzský telegrafista Charles Bourseul návrh přístroje pro elektrický přenos zvuku. Přístroj se skládal z pružného kotouče, přerušujícího proud a druhého podobného, který byl tímto proudem rozechvíván. Jeho pokusy ale nevedly k praktickému využití. Podobný přístroj předváděl v roce 1860 německý učitel Johann Philipp Reis. Byl založen na přerušovacím principu. Jehla, připojená k pružné membráně, přerušovala proud podle pohybu membrány. Tento přenos byl pouze nedokonalý dvoustavový (proud teče/neteče - dnes bychom řekli jednobitový neboli binární přenos) a nikoliv analogový, jako u pozdějších telefonů. Proto bylo možné přenášet pouze tóny nebo nezřetelný šepot, nikoliv složitěji strukturovaný zvuk, jako například lidský hlas. Navíc byl tento přístroj velmi citlivý na pečlivé nastavení tohoto kontaktu.
Variaci na Reisovu práci si v roce 1870 nechal patentovat známý anglický elektrotechnik Cromwell Fleetwood Varley. Šlo ale opět jen o přenos tónů.
Dánský vynálezce Poul la Cour experimentoval s audio telegrafií na telegrafní lince mezi Kodaní a Fredericiou v Jutlandu kolem roku 1874. Využíval vibrující vidlicovou ladičku, která přerušovala proud. Na druhém konci linky elektromagnet přitahoval rameno druhé stejné ladičky a ta vydávala stejný tón. Zároveň probíhal i zápis tohoto tónu na papír pomocí telegrafního přístroje. Opět: ani la Cour nepřenášel hlas, ale pouhé tóny. Elisha Gray z Chicaga vynalezl ve stejné době jako la Cour podobný tónový telegraf. V Greyově původním přístroji vibrující ocelový jazýček přerušoval proud, který na druhém konci linky pomocí elektromagnetu rozvibroval stejně naladěný jazýček u jeho pólů. Grayův harmonický (tónový) telegraf, s vibrujícími jazýčky, byl použit Western Union Telegraph Company. Protože jedním drátem může být poslán zároveň více než jeden kmitočet, harmonický telegraf může být použit v multiplexním režimu a přenášet po jednom vedení více zpráv naráz. Grayův harmonický telegraf pokračoval ve šlépějích Reise a Bourseula, tedy v přerušování proudu vibrujícím kontaktem. Gray zjistil, že hlavním nedostatkem je přerušovaný - dnes bychom řekli digitální - charakter přenášeného signálu. Inspiroval se mechanickým lankovým telefonem. V něm je pohyb membrány mikrofonu přenášen analogově. Gray sestrojil a nechal si patentovat kapalinový mikrofon, v němž byla na membráně mikrofonu jehla umístěná do kapalného vodiče. Když membrána vibrovala, jehla se potápěla více nebo méně do kapaliny a tím regulovala procházející proud. Grayův kapalinový mikrofon použil i Bell pro mnoho svých raných veřejných produkcí. Kapalinový vysílač měl ale velké problémy s interferencí vlnek, vznikajících na hladině pohybem jehly.
Uhlíkový mikrofon vynalezl Thomas Alva Edison. Edison objevil, že uhlíková zrnka, stlačená mezi kovové desky mají elektrický odpor nepřímo úměrný tlaku. Pokud na jednu z desek působí zvukové vlnění, mění se patřičně i proud, protékající zrnky mezi deskami. Kvalita přeneseného zvuku je dostačující pro hovor a hlavně takový mikrofon funguje jako elektromechanický zesilovač (energie proudových změn může být podstatně větší, než energie dopadajících zvukových vln). Objev vedl k vývoji uhlíkových mikrofonů, které byly základem telefonů po více než 100 let a které se (byť v menší míře) používají dodnes. Profesor vokální fyziologie na bostonské univerzitě se Bell zabýval školením učitelů, kteří učili hluchoněmé mluvit. Experimentoval s fonografem Leona Scotta, který záznamenával chvění vzduchu, způsobené hovorem. Tento přístroj obsahoval tenkou membránu vibrující podle hlasu a nesoucí rydlo, které rylo zvlněnou linku na desku sazemi pokrytého skla. Tato práce jej připravila na zkoumání zvuku a elektřiny. Svůj výzkum započal v roce 1874. Použil tónový telegraf podobný vynálezům Bourseula, Reise a Graye. Při jednom z pokusů zařízení selhalo. Bell požádal asistenta, který byl na druhém konci linky, aby poklepal na kovový jazýček, který podle něj uvázl na pólu magnetu. Asistent Watson souhlasil, a překvapený Bell zjistil, jazýček na jeho straně linky se začal pohybovat a vydávat stejný zvuk. Po několika dalších experimentech objevil, že pohyb je způsoben proudem, indukovaným pouhým pohybem vzdáleného jazýčku v blízkosti magnetu. Tento objev ho vedl k odpojení napájení a začal se spoléhat pouze na indukční proudy vlastních jazýčků. Navíc zjistil, že zvuk hovoru mohl být přenášen na značnou vzdálenost i bez přerušování elektrického obvodu. Bell s asistentem Watsonem objevili, že samotné pohyby jazýčku v magnetickém poli mohly přenášet zvukovou modulaci. Bell na základě analogie s fonautografem vymyslel přijímač, sestávající z napnuté membrány nebo bubínku ze speciální kůže s kotvou ze zmagnetovaného železa, připevněnou na střed membrány. Kotva mohla volně kmitat před pólem elektromagnetu, jehož vinutí bylo zapojeno do linkového obvodu.
Nevím proč, ale podezřívám tuhle paní, že si svítit nechtěla. Dobová pohlednice okolo roku 1900.
První radioamatéři
Zatím co ve světě radioamatéři-vysílači aktivně pracovali se svými primitivními pokusnými vysílači a přijímači hned od začátku minulého století (v Anglii byla prvá oficiální radioamatérská koncese pro příjem vydána již v roce 1905), tehdejší Rakousko-Uherské mocnářství a následně Československá republika těmto aktivitám nakloněna nebyla. Dlouho dokonce platil přísný zákaz samotného vlastnictví přijímacího zařízení a vůbec prvý souhlas byl vydán v roce 1913 pro stanici k příjmu časových signálů z Paříže Ondřejovské hvězdárně.
Radio Club of America" byl založen v lednu 1909 a v dubnu téhož roku obdržel prvou radioamatérskou licenci. To je chvíle, která se považuje za vznik amatérského rádia v dnešním pojetí.
První známý QSL lístek je ve sbírce rakouského Internationales Kuratorium QSL Collection, www.qsl.at. QSL lístek 8TY odeslaný 3QW je datován 30. ledna 1921. 3QW Linwood G. Lessing získal licenci již rok před tím a bydlel v Pottsdown, Pennsylvania, U.S.A..
První česká koncese 1923
Dnes si v souvislosti s rádiem pod slovem koncese představujeme takzvané "individuální oprávnění k využívání rádiových kmitočtů amatérské radiokomunikační služby". Jinak tomu ovšem bylo v dobách počátků rádiového vysílání. V počátcích totiž bylo potřeba, aby vlastník či uživatel tehdy pouze rozhlasového přijímače získal od státu koncesi na přijímač. To znamená, že potřeboval povolení, aby vůbec rozhlasový přijímač mohl mít. Za takovou koncesi se samozřejmě platilo – vybíraly se koncesionářské poplatky.
První koncesi ve Dvoře Králové nad Labem získal továrník Zdeněk Sochor hned v roce 1923, tedy v roce, ve kterém začal vysílat Československý rozhlas. Radiojournal (tak se rozhlas jmenoval) zahájil 18. května 1923, jako první na kontinentu, své pravidelné vysílání ze studia ve stanu vypůjčeného od skautů. Jako vysilačka sloužilo letecké zařízení pro radiotelegrafické vysílání meteorologických zpráv, takže poslech byl rušen nepříjemným stálým tónem. Hned v následujícím roce 1924 přibylo ve Dvoře dalších 6 koncesí. Mezi šťastnými majiteli byl i vekoobchodník Julius Löwenbach, otec Otto Löwenbacha, o kterém se dočtete dále.
Pro získání koncese na provozování radiofonního přijímače bylo nutno podat na poštovním úřadu žádost na tiskopisu č. 772, kde byly uvedeny údaje o žadateli a údaj o umístění přijímače (minimálně až do roku 1936 i základní technické údaje přijímače), dále bylo potřeba nalepit fiskální kolek hodnoty 5 Kč k zaplacení daně ministerstvu financí a uhradit poště poplatek za zprostředkování ve výši 1 Kč, který byl na formuláři žádosti zúčtován doplatní známkou. K této žádosti bylo nutno přiložit další (nenalepený) fiskální kolek hodnoty 8 Kč. Zdroj www.japhila.cz.
Po kladném vyřízení žádosti propůjčila pošta koncesi na zřízení a provozování radiofonní přijímací stanice na tiskopisu č. 773. Na tomto tiskopisu byl vylepen kolek 8 Kč, který byl dříve přiložen k žádosti, bylo uvedeno komu se koncese vydává a stanoven měsíční poplatek za používání stanice. Tento poplatek ve formě poplatku za „rádio a televizi“ přežil jako určitý anachronismus až do dnešních dnů. Zdroj www.japhila.cz.
Na zadní straně tiskopisu byly uvedeny pokyny pro používání radiofonní stanice. Zdroj www.japhila.cz.
Umístění radiofonního přijímače bylo vázáno na uvedenou adresu. V případě potřeby přemístit přijímač jinam, bylo potřeba opět požádat příslušné ředitelství pošt a telegrafů prostřednictvím poštovního úřadu o povolení přemístění na jinou adresu a za tuto službu uhradit poplatek 2 Kč zúčtovaný doplatní známkou na příslušném formuláři, který tvořil dodatek ke koncesní listině. Zdroj www.japhila.cz.
Atmosféra doby
Pro vystihnutí atmosféry přepisuji úryvek z článku z nedalekého Českého Meziříčí:
Při rekonstrukci po požáru v r. 1915 byl do cukrovaru zaveden elektrický proud. Správa cukrovaru Oskara Bondyho přistoupila jako společník ke Svazu hospodářských družstev v Hradci Králové s kmenovým vkladem 2 000 K. Svaz se zavázal prodloužit podzemní elektrovodnou kabelovou síť z Černilova až do transformační stanice v cukrovaru v Meziříčí. Ostatní rozvody si cukrovar nechal provést na vlastní náklady.
Hned po válce ožily snahy zavést v obci elektrický proud. Zpočátku tyto snahy komplikovaly administrativní potíže. Svaz hospodářských družstev snad nechtěl přijmout Meziříčí jako samostatnou obec a požadoval vytvořit družstvo. Ještě na počátku ledna 1920 poskytla obecní rada první splátku ve výši 50 000 Kč na rozvodovou síť. Na konci února 1920 vstoupilo 198 zájemníků o elektrickou energii do Hospodářského strojního družstva pro rozvod a upotřebení elektrické síly v hospodářství a živnostech zapsané spol. s r.o. v Meziříčí. Hospodářské strojní družstvo bylo poté přijato do elektrárenského svazu v Hradci Králové. Největší sedláci, Karel Bukač, Václav Vaněček, Josef Němeček a Karel Truněček, upsali celkem 51 podílů. Obvykle lidé upisovali 1 - 4 podíly v nominální hodnotě 100 Kč. Se čtyřmi podíly se stala členem družstva i meziříčská farnost, se třemi podíly Hospodářská družina Vzájemnost. Při zakládání družstva lidé upsali 560 podílů v celkové hodnotě 56 000 Kč. Obec původně upsala 1996 podílů. Do r. 1922 obec přikoupila dalších 216 podílů. Celková hodnota obecních podílů dosáhla 221 200 Kč. K amortizaci této částky poskytla úvěr s nízkým úrokem místní Občanská záložna.
V průběhu jara nebo léta 1920 elektrárenský svaz zařídil na křižovatce uprostřed obce transformátor. Brzy byly vybudovány další dva transformátory, v dnešní Záhumenské ulici naproti Janečkovým a v ulici Boženy Němcové u č.p. 29. V září 1920 obecní zastupitelstvo zadalo Václavu Svatoňovi z Náchoda provedení instalace veřejného elektrického osvětlení a zavedení elektrického světla do obecních budov. V dalších letech bylo veřejné osvětlení rozšířeno do nové části obce Na Štěpnici a před cukrovar.
V té době nebyl k dispozici příliš kvalitní materiál. Takové dráty se dovážely ze zahraničí, především z USA, a to jen v omezené míře. V 2. polovině 20. let Východočeská elektrárna prováděla výměnu železných vodičů válečné jakosti za měděné.
Elektrifikace Malého Meziříčí byla provedena současně se zavedením elektrického proudu v Králově Lhotě v r. 1926. Tamnější zájemníci vstoupili do královélhoteckého strojního družstva. Obec Meziříčí upsala akcií za 30 000 Kč. Kvůli neustálým sporům však z družstva vystoupila. Východočeská elektrárna zřídila na Malém Meziříčí samostatný transformátor. Královélhotecké družstvo muselo nakonec postoupit meziříčské obci subvenci ve výši 25 000 Kč, kterou získala právě na elektrifikaci Malého Meziříčí.
V únoru 1923 požádal Antonín Kalhous o elektrotechnickou koncesi, která mu byla skutečně udělena. Na počátku r. 1924 vypracoval na žádost obecní rady rozpočet na zřízení centrálního vypínání veřejného osvětlení. V nové škole později prováděl instalaci osvětlení a zvonků. O stejnou koncesi požádal v létě 1929 i Miloš Kárník.
Brzy si lidé začali pořizovat elektrické zařízení především do svých hospodářství k usnadnění zemědělské práce. Hospodářské strojní družstvo zakoupilo na podzim 1922 elektrickou mlátičku, kterou mohli za poplatek používat i jeho nečlenové. Ale nešlo jen o užitečné pomocníky. V r. 1925 si hostinský Josef Dostál přivezl z jarního veletrhu první rádio. Na počátku února 1926 ministerstvo pošt zorganizovalo celostátní týden radiofonie. V hostinci u Dostálů přednášel o radiofonii ing. Ježek z Hradce Králové. Přestože se této přednášky účastnilo asi 100 osob, příliš se nezdařila. Samotná přednáška byla příliš vědecká a předvedení přijímačů se nepovedlo. Na přelomu října a listopadu se v Meziříčí konal druhý propagační týden. Výkladu o radiofonii se ujal učitel Josef Příhoda. Děti i dospělí si mohli ve škole poslechnout československý rozhlas. Lidé si oblíbili koncerty vysílané československým rozhlasem. Na konci října 1933 mělo v Meziříčí radiopřijímač již 76 domácností, tj. asi každá šestá domácnost.
V r. 1937 zaměstnanci Východočeské elektrárny propagovali na celém území východních Čech používání elektrických spotřebičů v domácnosti. V Meziříčí měla tato akce vcelku velký ohlas. Lidé kupovali především jednoplotýnkové vařiče, ponorné vařiče a žehličky, jejichž cena byla přijatelná téměř pro každou domácnost. Elektrické sporáky a trouby si mohli pořídit jen movitější. Dvouplátový nebo tříplátový sporák stál od 1700 do 2000 Kč, trouba 750 Kč, žehlička 55 Kč.
Ve 20. letech sloužila elektřina v Meziříčí většinou pouze ke svícení a ve větších hospodářstvích k pohonu zemědělských strojů. Na počátku 30. let, v době hospodářské krize, všeobecně rozvoj elektrifikace stagnoval. Od poloviny 30. let však nastala nové etapa pronikání elektřiny do každodenního života běžné hospodyňky.
Zdroj: http://brousek.webgarden.cz/ceske-mezirici/prvni-povalecne-roky.html.
Ustavení radioklubu ve Dvoře Králové
Tady snad bude text
První radioamatérské koncese v Čechách
Transatlantické pokusy byly lákadlem také pro prvního známého radioamatéra u nás - Pravoslava Motyčku, OK1AB. Motyčka pracoval v pražské Lucerně, jejíž majitel, expresidentův dědeček Václav Havel, byl příznivcem moderní techniky a činitelem tehdejšího Československého radioklubu (zaměřeného hlavně na rozvoj rozhlasového vysílání). Pro Motyčkovy experimenty měl pochopení a tak se projekční kabina Lucerny stala dějištěm prvních radioamatérských pokusů u nás. Koncem roku 1924 navázal Motyčka první spojení v Československu. Měl řadu přátel a následovníků, koncem třicátých let u nás bylo několik set radioamatérů. Text OK1XU www.crk.cz.
První radioamatérské spojení navázané 8. listopadu 1924 mezi 14.05 a 14.45 hodinou je prvním známým spojením v OK, které bylo zveřejněno. Uskutečnil je Pravoslav Motyčka z prostor technického zázemí kina v pražském společenském paláci LUCERNA. Motyčka se publicitě nevyhýbal ani v případě prvního spojení do ciziny (30. listopadu 1924 s 0CA z Rotterdamu) a za oceán (11. června 1925 s U1CMX v Massachusetts, U.S.A.). Zdroj: emailová konference ČRK 15. února 2007, OK1IKE.
Pravoslav Motyčka, OK1AB, v roce 1923. Obrázek je s laskavým svolením použit ze stránek ČRK, www.crk.cz.
Rok 1935 - první vysílání ze Dvora?
Podobenka OK1YB z pilotního průkazu Masarykovy letecké ligy.
Začátky radioamatérského vysílání ve Dvoře Králové nad Labem je třeba hledat v době před druhou světovou válkou. Již tehdy ve Dvoře (aktivně) pracovaly dvě stanice - OK1YB a OK1OC. Za klíčem vysílače OK1YB seděl mladý a pokrokový odborník na amatérské vysílání, aktivní pilot a prukopník místního letectví, pan Otto Löwenbach, syn místního majitele textilní továrny. Do jeho osudu však krute zasáhla válka. Vzhledem ke svému židovskému puvodu zahynul v koncentracním tábore. Dalším koncesionárem, nadšeným odborníkem a aktivním radioamatérem vysílacem v našem okolí, v Bílé Tremešné, byl pan František Rejl, již zmínený OK1OC. První zmínku o Ottovi OK1YB jsme nalezli v mesícníku pro radiovou techniku Radioamatér již v roce 1935. Znacka Františka OK1OC se poprvé objevila v tomto casopise v roce 1938. Mimochodem - byl to již sedmnáctý rocník casopisu! V roce 1947 v callbooku vydaném v tomto mesícníku nacházíme první zmínky o poválecném vysílání ve Dvore Králové, objevuje se tam nám již známý OK1OC a nový koncesionár, pan Všetecka OK1YV. Tolik historické prameny. Pokud by nekdo z vás nalezl nejakou informaci, kterou by mohl naše bádání doplnit nebo upresnit, urcite bychom jeho snahu po zásluze ocenili. Ani nedoufáme, ale kdyby se tak našel QSL lístek od nekoho z nich. Nebo treba alespon zápis ve starém deníku o spojení s nekým z našeho mesta.
Málokdo ve Dvoře dnes ví, že podle časopisu Krátké vlny číslo 6/1936 dostal Ota nejprve přidělenu značku OK1VV.
V následujícím čísle 7/1936 se pak v seznamu nově přidělených koncesí objevuje lakonický zápis: OK1VV Václav Valenta, poštovní tajemník..
A v následujícím dvojčísle v rubrice změny je zapsáno: OK1VV mění se na OK1YB Oto Löwenbach, studující elektrotechniky, Dvůr Králové nad Labem, Sladkovského 539. Že by již tehdá si všichni byly rovni, ale někteří ještě rovnější? Ale to jen moje doměnka, ke které mě dovedlo zaměstnání nového šťastného držitele koncese OK1VV. Není to asi obvyklé, v těch letech jsem ve změnách koncesí nenašel jinou změnu ve značce. Ale třeba se spolu domluvili, těžko dnes dobrat se pravdy.
Sken časti pilotního průkazu s podobenkou. Za tento materiál v archivu OK1KOB děkujeme Jirkovi Žižkovi OK1GT, který průkaz získal od svého bývalého spolupracovníka.
QSL lístek je za QSO v roce 1949 s OK1WY.
Zvičina 1936
V okolí Dvora Králové moc radioamatérů nebylo. Jako nejaktivnější se mi dnes jeví OK1BG, Bohumil Nigrin z Hořic v Podkrkonoší a OK1UW, Eduard Černý z Úpice.
Fotografie z pokusů, konaných dne 19. 7. 1936 na Zvičině. V čepici na levé straně Eda OK1UW, bez čepice úplně v pravo Bohouš OK1BG. Reprodukce fotografie z časopisu Krátké vlny, číslo 10, ročník 2 / 1. října 1936.
OK1BG o těchto pokusech píše: "Já sám docílil jsem při nepřímé viditelnosti na 50 km při R5 do Mladé Boleslavi u RP-173 s Vrchu Zvičiny při QSO se stanicí OK1RO (známý Pavel Homola z Turnova, poznámka autora) za přítomnosti OK1SU (Karel Šubrt také z Turnova, poznámka autora), která byla umístěna na Kozákově.Slyšeli jsme se vzájemně W5 R9+. Umě byl kolega OK1UW.
Při otočení reflektoru o 90° bzl jsem na Koyákově slyšen R4 a při otočení o 180° již R nula. Tentýž den hlásil mě RP-257 z Bystrého u Poličky, umístěný na Betlémském kopci 739 m n. m. na Českomoravské vysočině W5, R8, T9.
Těším se na další pokusy a prosím o zprávy v tom případě, že mne bude některý z našich amatérů poslouchati, přeji hodně úspěchů na 56 Mc." Zdroj: Krátké vlny, číslo 10, ročník 2 / 1. října 1936.
Nákres antény, která byla při výše popsaných a vyfotografovaných pokusech na Zvičině použita. Reprodukce z časopisu Krátké vlny, číslo 10, ročník 2 / 1. října 1936.
Polární záře pozorovaná ve Dvoře
V úterý dne 25. ledna 1938 večer kolem 9. hodiny se objevila na severní straně našeho okolí polární záře a činila dojem velkého požáru. není proto divu, že hasičské sbory byly v pohotovosti. Také u náš, však po telefonickém zjištění v Trutnově byla věc objasněna. Také státní rozhlas v té době již v mimořádné zprávě ohlásil, že se u nás tento překrásný a ojedinělý přírodní zjev objevil. Pramen: Městská kronika 1938. Poznámka OK1FXX: to musely bejt CONDX!
Případ Löwenbachův
V našem městě žil dlouhá lét obchodník Julius Löwenbach, otec nám známého Oty, OK1VV a později OK1YB, jenž měl takzvané jednatelství v textilních barvách a získal si značné jmění. Jeho švagrem byl zdejší průmyslník Weiss, vlastnící velkou továrnu na jutu a konopí (nyní národní podnik Juta), s nímž se nějakým způsobem znepřátelil. Löwenbach se rozhodl, že si rovněž postaví továrnu na jutu, a to mimo jutárenský kartel. Vypukl boj mezi kartelem a Löwenbachem, boj nelítostný a tvrdý v němž i příbuzenské svazky padly a v němž Löwenbach – také ovšem i svou vinou, neboť nebyl jutařský odborník a nedbal žádných dobrých rady – nakonec prohrál. Továrna přišla do soudní dražby a Löwenbach byl zlikvidován. Jeho osud sdílel také zdejší lékárník Julius Prokop, majitel staré Královédvorské lékárny U černého orla v Palackého ulici, u kostela, jenž půjčil do podniku Löwenbachovi peníze, zaručil se zaň a přišel o veškeré své jmění, dům Prokopův s přilehlou zahradou vedle děkanského kostela dala spořitelna naše do dražby, pro nedostatek kupců jej sama koupila. Löwenbach i Prokop se pak odstěhovali ze Dvora Králové n. Labem. Pramen: Městská kronika 1939.
Brüder Löwenbach, Bratří Löwenbachové. Soukromá sbírka.
Rádio za války
Bývalá továrna Julia Löwenbacha se Strži byla za okupace zabrána pro Sicherheitsdienst a v ní se opravovaly a snad také vyráběly vysílací a přijímací radioaparáty. Řídili to vše příslušnici SD a měli s sebou německé učednice a sekretářky. Na továrním komínu byla napnuta velká anténa. Při květnové revoluci Němci, než se stáhli z města, zničili tam drahocenné rozhlasové přístroje. Pramen: Městská kronika 1939-1940.
Pro obyčejné lidi ovšem rádio moc bezpečné nebylo. Pravdivé válečné události tehdy tajně zjišťovaly v londýnském vysílání čs. rozhlasu. Okna i dveře musela být utěsněna a vědět o tomto poslechu mohlo jen minimum lidí. Nařízené varování na radiovém přijímači o tom hovořilo jasně:
Dobový lístek, který musel být povinně umístěn pod ladícím knoflíkem každého radiopřijímače. Soukromá sbírka.
Krátké vlny z něj pro jistotu ale musely být vykuchány. Podle nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě ze dne 10. března 1943 byly ze všech radiopřijímačů odstraněny krátké vlny, aby byl znemožněn poslech zahraničního rozhlasu. Ale ani toto nepomohlo. Čeští bastlíři a radioamatéři si jako vždycky poradili.
Existoval na to ale lék. Příjem stanic na krátkých vlnách (Londýn, Moskva) byl umožněn připojením takzvaného čerčilku (Churchillek - podle W. Churchilla), vyndavatelné cívky, která se po poslechu odpojila a uschovala. Soukromá sbírka.
Povstání 1945
Den ozbrojeného povstání ve městě i v okrese stal se 5. květen – sobota. Rozkaz k zahájení akce byl předem přesně smluven a to na současné zvonění všech zvonů ve městě, ve skutečnosti pak daly signál k povstání také poplašné sirény. Jako místo možného odporu, ba možno říci jistého odporu, byla předvídána továrna Junkers (továrna Sochorova), ve kterém bylo počítáno s 200 – 350 ozbrojenými muži Werksolmitzu a Volkssturmu, německými zaměstnanci a pak továrny Löwenbachova, používaná oddílem SS, (opravovaly a zhotovovaly se tam radiové přístroje) v počtu asi 60 mužů a italskými vojíny, kteří sem byli dopraveni jako „věrní“ poddaní Musoliniho po kapitulaci italských vosk – zřejmě pro jistotu. Však také po vypuknutí povstání se Italové připojili k naším a značně přispěli k zachránění vojenského majetku před zničením SS Many. Dále bylo v bývalé Národní bance asi 35 členů německého četnického pohotovostního oddílu, o kterém bylo mínění různé, asi 40 HJ učňů firmy Junkers ve škole II. obvodu, asi 30 mužů ubytovaných na sokolském cvičišti a nějaká menší část v chorobinci. S nějakým větším odporem personálu vojenské tiskárny na nádraží se nacházející, ani s odporem Volkssturmu nebo stráží v lazaretu se mnoho nepočítalo. Pramen: Městská kronika 1945.
Světová vojna skončila
Odbočku ČAV založil ve Dvoře Králové nad Labem Karel Růžička, OK1OC, již 23. dubna 1946. Jak si však stěžuje v čísle 6/1946, koncese mu zatím po válce vrácena nebyla.
1950 - 1970
Když se v roce 1952 sešla parta nadšenců a založili při tehdejším národním podniku Tiba zájmový kroužek radiotechniky, nikdo z nich určite netušil, jak dlouhá bude jeho historie a kolik zájemců o rádiové vysílání se v kolektivní stanici OK1KOB vystřídá. Již od svého počátku, tedy v 50. a 60. letech minulého století byl radioklub aktivní jak na KV tak VKV. To se samozřejmě neobešlo bez problémů. Z dobových materiálů je patrné, že do činnosti klubu zasahovaly státní orgány, jak ostatně bylo v této zemi a době zvykem. Neblahým výsledkem jejich činnosti bylo, mimo jiné, i odejmutí koncesí aktivním členům kolektivní stanice. Přesto se činnost klubu, díky aktivitě tehdejších členů, dále rozvíjela.
Samozřejmě ani v tomto období nebylo radioamatérství žádnou selankou. Kolik "stálo" vyrobení krystalky?
1970 - 1980
Konečně začínaj časy, který si alespoň útržkovitě pamatuju. Rozvoj činnosti a stálý zájem mládeže o rádiové vysílání vyústil na počátku sedmdesátých let ve spolupráci s tehdejším Domem pionýrů a mládeže (DPM). Radioklub tak konečně získal slušné zázemí pro svoji práci. Radioklub ale nezískal od DPM prostory pro svou činnost zadarmo. Radioamatéři se zapojili do přestavby domu, pomohli udělat novou elektroinstalaci. Po celá léta zde vedli celou řadu kroužků radiotechniky a vysílání. Tato spolupráce, nyní již s Domem dětí a mládeže Jednička, funguje nepretržite až do dnešních dnů. Jiste i vy slýcháte naše mládí na Provozních aktivech a dalších závodech! Z tohoto období vzešla řada nových radioamatérů, o kterých je od té doby slyšet nejen na amatérských pásmech. Mezi členy radioklubu od té doby patří i známí jachtaři, mořeplavci a svetobežníci Bedřich OK1HOB a jeho bratr Petr OK1HOC. V době, kdy Bedřich nemohl „z důvodu státního zájmu“ vysílat pod svou značkou, se nám podařilo zajistit na tehdejším povolovacím orgánu jeho vysílání z jeho cest pod dnes již legendární značkou OK4KOB/MM. Pokud se o těchto cestách, o radioamatéření a o životě na palubě malé plachetnice ztracené uprostřed oceánu chcete dozvědet více, doporučujeme vaší pozornosti Bédovu knížku „§109 aneb Cesta do ráje“. Autor je dostupný na paketu a všem případným zájemcům na požádání knížku ochotně zašle.
1980 - 1990
V 80. letech jsme získali pronájem malého pozemku na vrcholu kóty Zvičina (HK49j dnes JO70UK). Od té doby nezahálíme a vybudovali jsme tam slušné vysílací středisko. Bohužel nezahálejí ani radiokomunikační firmy, které na sousední dva stožáry a hospodu v naší těsné blízkosti navěšeli dobře stovku antén. Že se oni ani my neflákáme dokazují i obrázky na barevné stránce v galerii. Obrázky zahrnují průřez naší činností za padesát let existence klubu. Ze Zvičiny, 671 metrů nad mořem vysokém kopci v Podkrkonoší, jsme za posledních 20 let absolvovali stovky různých závodů. Dříve jsme se, díky transceivru Otava, věnovali zejména práci na krátkých vlnách. Dnes máme KV antény již jen v našem stálém QTH ve městě, na kopci se pracuje na VKV.
1990 ...
Zdá se nám, že starostí s údržbou máme málo, proto náš klub ješte provozuje místní nód PR OK0NHD. Starají se o nej zejména mladší clenové zamerení na digitální provoz. Na jare letošního roku se díky pochopení sponzora podarilo prolinkování nódu pres internet. Ze všeho nejvíce si ceníme dobré party. Vydržela nám už pres pul století. Nejen v divnejch casech minulýho režimu, kdy každej „nekde stejne bejt musel“. Nejen revolucní euforii. Nejen dostupnost zarízení každému, nejen nedostatek financí, nejen konkurenci jiné zábavy pro mladé. Prežili jsme i názorové strety „na život a na smrt“. A další týden se zase sejdem. Kluci, díky.
A nesmíme zapomenout na duležitou a prátelskou spolupráci s okolními radiokluby, zejména s partami v Novém Meste, Náchode, Trutnove, Vrchlabí a v Nové Pace. Pokud jsme snad na nekoho zapomneli, není to úmysl, ale zhoršující se pamet. Každorocne na záver roku porádáme Setkání prátel a neprátel radioklubu OK1KOB, které se v posledních letech koná v restauraci Malibu ve Zboží. Tato ryze spolecenská akce je u radioamatéru velmi oblíbená a hojne navštevovaná.
... a to bylo jen strucne o historii OK1KOB. Více se jednou možná doctete na internetových stránkách radioklubu po jejich kompletním zpracování. Zatím se na nich, v rámci volného casu, usilovne a nepretržite pracuje. Nebo se stante naším clenem. Chytrá hlava, šikovná ruka nebo další operátor se hodí vždycky.
Josef OK1MKD, Beda OK1FXX
Pomozte mi doplnit tuto stránku! Předem děkuji za kritiku, upřesnění a za nové poznatky. Další, možná nostalgické, obrázky k tomuto tématu najdete v obrázkové galerii radioklubu OK1KOB.